Přihlášení strážce

Přírodní poměry

Kapitoly
Geologické poměry
Geomorfologické poměry
Hydrologické a hydrogeologické poměry
Klimatické poměry
Pedologické poměry
Floristické poměry
Ohrožené druhy rostlin
Mykologické poměry
Faunistické poměry
Něco málo z historie území

Floristické poměry

Na rozdíl od obdobných flyšových partií Karpat na území ČR jsou Bílé Karpaty zvlášť cenné nejen díky absolutnímu počtu druhů, ale zejména jejich skladbou. Teplomilné prvky sem pronikají jednak z Dolnomoravského úvalu, jednak ze Slovenska okrajem Malých Karpat a Povážím. Na území moravské strany Bílých Karpat zasahují 4 fytogeografické okresy a to Dolnomoravský úval, Bílé Karpaty stepní, Bílé Karpaty lesní a Javorníky. Do oblasti termofytika náležejí Dolnomoravský úval a Bílé Karpaty stepní. Ostatní okresy zabírající větší část CHKO náležejí do mezofytika. Severního okraje se dále dotýká jednotka nazvaná Zlínské vrchy.

Do panonského termofytika náleží fytogeografický okres Bílé Karpaty stepní, který se okrajově dotýká CHKO v podhůří mezi Bojkovicemi a Sudoměřicemi. Jeho charakteristickým rysem je krajina z větší části odlesněná, v bezlesí dnes převládá zemědělská půda. Pokud jsou zachovány lesy, najdeme zde mozaiku karpatských dubohabřin (Carici pilosae-Carpinetum) a méně zastoupených dubohabřin panonských (Primulo veris-Carpinetum). Nejvýznamnějším typem lesní vegetace jsou však teplomilné doubravy (svaz Quercion pubescenti-petrae). Velmi vzácné jsou šípákové doubravy (Corno-Quercetum), jejichž fragment dnes najdeme jen v PP Žerotín, rozšířenější jsou doubravy mochnové (Potentillo albae-Quercetum). Na odlesněných plochách jsou charakteristické zejména druhově velmi bohaté teplomilné travní porosty svazu Cirsio-Brachypodion pinnati.

Většinu území zabírá Karpatské mezofytikum, a to především fytogeografický okres Bílé Karpaty lesní. V jeho nižších polohách převažují karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), místy ovšem i s vtroušeným bukem. Výše na ně navazují bučiny, zejména s ostřicí chlupatou (Carici pilosae-Fagetum), jen v nejvyšších polohách (např. na Velké Javořině) i bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum), suťové lesy (zejména Lunario-Aceretum) a ojediněle i acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum). V bezlesí vyšších poloh, které je se zalesněnými partiemi v rovnováze, se kromě poněkud ochuzenějších typů teplomilných travních porostů objevuje i vegetace přepásaných luk svazu Cynosurion a řídce i svazu Violion caninae. Hřeben Královce u Valašských Klobouků je přiřazen k fytogeografickému okresu Javorníky - důvodem je především přirozený výskyt jedle bělokoré (Abies alba), která jinde v CHKO Bílé Karpaty není původní. Území mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky se navíc dotýká nepříliš vyhraněný fytogeografický okres Zlínské vrchy s podobnou skladbou vegetace jako okres Bílé Karpaty lesní, avšak s větším podílem bezlesí a vegetací druhově mnohem chudší.

V nejteplejší jižní části CHKO rostou na prudších svazích s jižní expozicí ostrůvky teplomilných doubrav (Corno-Quercetum, Potentillo albae-Quercetum). Zachovalé zbytky jsou však velmi vzácné, neboť právě tato část CHKO byla nejdříve odlesněna, místy byly přirozené porosty nahrazeny kulturami jehličnanů. Ve stromovém patru se objevuje dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea), jeřáb břek (Sorbus torminalis), velmi vzácně i dub pýřitý (Quercus pubescens). V keřovém patru, často dosti bohatém, je typická kalina tušalaj (Viburnum lantana), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus) a dřín obecný (Cornus mas). V bylinném patře roste často kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), hrachor černý (Lathyrus niger), strdivka zbarvená (Melica picta), medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum) a jiné druhy. V nižších částech CHKO jsou nejrozšířenějším vegetačním typem karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum). Ve stromovém patru se objevuje dub letní (Quercus robur), habr obecný (Carpinus betulus) a lípa malolistá (Tilia cordata), keřové patro v nižších teplejších polohách vzácně provázejí dřín obecný (Cornus mas) a klokoč zpeřený (Staphylea pinnata). Bylinné patro bývá druhově bohaté. Kromě obecných hájových druhů zde rostou ostřice chlupatá (Carex pilosa), česnek medvědí (Allium ursinum), áron karpatský (Arum alpinum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), dymnivka plná (Corydalis solida), lilie zlatohlávek (Lilium martagon) a další druhy. Z orchidejí provází dubohabřiny zejména vstavač bledý (Orchis pallens), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) a okrotice bílá (Cephalanthera damasonium). Mnohem vzácnější jsou panonské dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum), jejichž fragmenty se vyskytují jen v okolí Radějova a Tvarožné Lhoty. Liší se především zastoupením teplomilných prvků, např. kamejky modronachové (Lithospermum purpurocaeruleum).

Ve vyšších polohách Bílých Karpat jsou vyvinuty bučiny. Nejrozšířenější jsou bučiny s ostřicí chlupatou (Carici pilosae-Fagetum) se zimolezem černým (Lonicera nigra), lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum) a samorostlíkem klasnatým (Actaea spicata). Ve vyšších polohách se dochovaly i humózní květnaté bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum) s dymnivkou dutou (Corydalis cava), sněženkou podsněžníkem (Galanthus nivalis) a bohatým zastoupením kapradin. Pouze omezeně, na lokálně odvápněných místech, se objevují i acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum) s bikou chlupatou (Luzula pilosa), bikou bělavou (Luzula luzuloides) i s borůvkou černou (Vaccinium myrtillus), pravděpodobně jako důsledek někdejšího hrabání steliva. Do nejvýchodnější části v okolí Valašských Klobouk zasahují z oblasti Javorníků i bučiny s příměsí jedle bělokoré (Abies alba), která jinde v Bílých Karpatech není původní. Pro bučiny jsou charakteristické okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia), okrotice červená (Cephalanthera rubra), kruštík drobnolistý (Epipactis microphylla), kruštík modrofialový (Epipactis purpurata), vzácně i korálice trojklanná (Corallorhiza trifida). Pouze na prudké svahy v nejvyšších polohách (např. na Velké Javořině) jsou vázány suťové lesy (Lunario-Aceretum). Ve stromovém patru je charakteristický javor klen (Acer pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v podrostu patří k nejvýznamnějším druhům měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva) a mléčivec alpský (Cicerbita alpina).

Nejcharakterističtějším nelesním typem vegetace Bílých Karpat jsou květnaté orchidejové louky, které patří k druhově nejbohatším typům lučních porostů ve střední Evropě. Mimořádně rozsáhlé plochy této vegetace se nacházejí v jižní části CHKO (mezi Stráním a Radějovem), v menší míře se zachovaly i jinde. Nejzachovalejší louky jsou zařazeny do I. zóny odstupňované ochrany přírody (asi 4 000 ha), z nich 1 321 ha bylo vyhlášeno jako maloplošná chráněná území. Po fytocenologické stránce patří k teplomilným travním porostům svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, v jejich druhové skladbě převládá sveřep vzpřímený (Bromus erectus), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola) a ostřice horská (Carex montana), k typickým průvodcům dále patří mochna bílá (Potentilla alba), kozinec dánský (Astragalus danicus), čestec (rozrazil) vstavačovitý (Pseudolysimachion orchideum), bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum) a pcháč panonský (Cirsium pannonicum). V této vegetaci najdeme druhově i početně nejbohatší zastoupení vstavačovitých rostlin v rámci České republiky. Na vlhčích místech tyto porosty přecházejí v bezkolencové louky svazu Molinion, pro něž je typická přítomnost srpice barvířské (Serratula tinctoria), tužebníku obecného (Filipendula vulgaris) a omanu vrbolistého (Inula salicina).

Na teplomilné louky často navazují lemy. Lemová společenstva jsou nezřídka rozptýlena v květnatých loukách, především kolem solitérních stromů. Nejčastějším typem lemů je vegetace svazu Trifolion medii, v němž se vyskytuje např. jetel prostřední (Trifolium medium), černýš hajní (Melampyrum nemorosum) a řepík lékařský (Agrimonia eupatoria). Pouze v nejteplejší západní části CHKO jsou fragmentárně přítomny i teplomilné lemy svazu Geranion sanguinei s kakostem krvavým (Geranium sanguineum) a kamejkou modronachovou (Lithospermum purpurocaeruleum). Drobné ostrůvky dřevin na loukách vesměs hostí v podrostu hájové druhy, např. hvězdnatec zubatý (Hacquetia epipactis). Ve vyšších polohách střední a ve východní části CHKO vznikly na přepásaných loukách na mělčích půdách na kyselejším flyši krátkostébelné, druhově poněkud chudší porosty svazu Cynosurion, náležející k asociaci Anthoxantho-Agrostietum. Z ohrožených a vzácných druhů zde rostou např. vstavač obecný (Orchis morio), vemeníček zelený (Coeloglossum viride), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) a hořeček žlutavý (Gentianella lutescens). Zejména v okolí Brumova a Valašských Klobouk najdeme na kyselých pískovcích i acidofilní krátkostébelné travní porosty svazu Violion caninae se smilkou tuhou (Nardus stricta), vřesem obecným (Calluna vulgaris), vítodem ostrokřídlým (Polygala multicaulis) a ostřicí kulkonosnou (Carex pilulifera). Obě zmíněné vegetační jednotky jsou v Bílých Karpatech neobvykle obohaceny o teplomilné druhy.

Charakteristickou součástí luk a pastvin jsou velmi často také prameniště a luční mokřady. Jejich vegetace se liší podle dynamiky vodního režimu a chemismu vody. Kolem potoků to bývá nejčastěji vegetace svazu Calthion s hojným pcháčem potočním (Cirsium rivulare), které při zániku kosení přecházejí v porosty asociace Junco inflexi-Menthetum longifoliae se sítinou sivou (Juncus inflexus) a mátou dlouholistou (Mentha longifolia), místy ve vysokobylinné porosty podsvazu Filipendulenion s dominujícím tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria). Na místech s organogenními substráty to bývají fragmenty vegetace svazu Caricion davallianae, případně Cratoneurion commutati, nápadné výskytem suchopýrů (Eriophorum sp.) a vzácně i ostřice Davallovy (Carex davalliana), jinde se kolem pramenů vyskytuje skřípinka smáčknutá (Blysmus compressus), ostřice oddálená (Carex distans) nebo bařička bahenní (Triglochin palustris). Z význačnějších rostlin se v těchto typech vegetace nalézají některé druhy orchidejí, v teplejších částech prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata), který ve středních a vyšších polohách nahrazuje prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). Běžným druhem je kruštík bahenní (Epipactis palustris), řidší je pětiprstka žežulník hustokvětá (Gymnadenia conopsea subsp. densiflora). V okolí pramenišť se vzácně vyskytuje i kosatec sibiřský (Iris sibirica), vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia), některé drobné druhy z okruhu pampelišky bahenní (Taraxacum sect. Palustria) a ostřice ječmenovitá (Carex hordeistichos), která roste zejména na rozježděných místech na cestách. V tůňkách na prameništích jsou časté porosty parožnatek (Chara sp.)

Zvláštností Bílých Karpat jsou i plevelová společenstva. Záhumenky a soukromá políčka, obdělávaná malou mechanizací a nepoškozená nadměrným používání pesticidů a umělých hnojiv, jsou refugiem řady plevelných druhů, které byly v minulosti plošně rozšířeny a do současnosti prakticky úplně vymizely. V okolí Velké nad Veličkou se udržely (zejména pod NPR Zahrady pod Hájem) teplomilné plevele, např. štěničník paprskující (Bifora radians), hrachor pačočkový (Lathyrus aphaca), hořinka východní (Conringia orientalis), prorostlík okrouhlolistý (Bupleurum rotundifolium), svízel trojrohý (Galium tricornutum), nedávno zde byl ještě pozorován i hlaváček plamenný (Adonis flammea). V oblasti Kopanic dosud najdeme silenku galskou (Silene gallica) nebo sveřep stoklasu (Bromus secalinus). Význačným jevem krajiny Bílých Karpat je prolínání zahrad, políček a starých sadů s loukami. Ve starých sadech dosud často najdeme nejen zanikající krajové a staré odrůdy ovocných dřevin, ale i jejich travnatý podrost má často charakter jednosečných nehnojených luk a skrývá vzácné druhy vstavačovitých. V tomto prostředí se častěji setkáme např. se vstavačem mužským (Orchis mascula) a vstavačem vojenským (Orchis militaris), vzácně i tořičem čmelákovitým (Ophrys holosericea). Ovocné stromy navíc hostí několik vzácných druhů lišejníků; např. terčovka Parmelia glabra zde má jedinou lokalitu v České republice. V CHKO Bílé Karpaty se vyskytuje řada druhů, které v České republice jinde nenajdeme. Jsou to plevnatec lesostepní (Danthonia alpina), mochna malokvětá (Potentilla micrantha), všivec statný (Pedicularis exaltata), tořič čmelákovitý (Ophrys holosericea), prstnatec listenatý Soóův (Dactylorhiza longebracteata subsp. sooana), kruštík ostrokvětý přehlížený (Epipactis leptochila subsp. neglecta), kruštík pontický (Epipactis pontica), hrachor panonský (Lathyrus pannonicus), razilka smrdutá, (Aposeris foetida), starček stinný (Senecio umbrosus), stařinec dlouholistý moravský (Tephroseris longifolia subsp. moravica), dále čestec (rozrazil) latnatý (Pseudolysimachion spurium), jehož jediná další lokalita na Chomutovsku již dávno zanikla a podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa), jejíž přirozený výskyt mimo CHKO Bílé Karpaty dnes také zřejmě patří minulosti. Řada velmi vzácných druhů sice roste i v jiných částech ČR, avšak bělokarpatské populace patří k nejpočetnějším. Platí to např. o tořiči včelonosném (Ophrys apifera), kruštíku drobnolistém (Epipactis microphylla), srpici karbincolisté (Klasea lycopifolia), kýchavici černé (Veratrum nigrum), rudohlávku jehlancovitém (Anacamptis pyramidalis), ostřici bílé (Carex alba), ostřici ptačí nožce (Carex ornithopoda) a snědku krátkočnělečném (Ornithogalum brevistylum). Fytogeograficky a ochranářsky je velmi významný i výskyt dalších druhů, např. snědku kulatoplodého (Ornithogalum sphaerocarpum), šafránu bělokvětého (Crocus albiflorus), bílojetele bylinného (Dorycnium herbaceum), čestce (rozrazilu) vstavačovitého (Pseudolysimachion orchideum), hlízovce Loeselova (Liparis loeselii), sítiny kulatoplodé (Juncus sphaerocarpus), odemky vodní (Catabrosa aquatica) aj.

V CHKO Bílé Karpaty se vyskytuje celkem 103 chráněných druhů cévnatých rostlin, z toho 27 v kategorii kriticky ohrožených, 37 silně ohrožených a 39 v kategorii ohrožených druhů. V CHKO Bílé Karpaty se vyskytuje (resp. vyskytovalo) 41 z celkového počtu 56 druhů vstavačovitých, doložených z území České republiky. Ačkoli zde řada druhů má dnes nejpočetnější populace v rámci státního území, ani mezi nimi se Bílé Karpaty nevyvarovaly ztrát. Již zde neuvidíme toříček jednohlízný (Herminium monorchis), vstavač řídkokvětý (Orchis laxiflora), vstavač trojzubý (Orchis tridentata), vstavač štěničný (Orchis coriophora) ani švihlík krutiklas (Spiranthes spiralis). Z dalších významných druhů ve zdejší přírodě vyhynul i hořec bezlodyžný (Gentiana acaulis).

Lesy pokrývají téměř 45% plochy CHKO, z toho listnaté lesy jsou zastoupeny necelými 55%. Nejdůležitější listnatou dřevinou je buk. Rozsáhlé polopřirozené bučiny v okolí Vlárského průsmyku patří k nejlépe zachovaným lesním porostům České republiky. Z jehličnanů je v území autochtonní pouze jedle, která zasahuje na hřeben Královce na Valašskokloboucku. Její podíl mezi dřevinami činí asi 1 %. Do lesních porostů byly místy zavedeny nepůvodní dřeviny - smrk, borovice, modřín. Jedním z rozhodujících kriterií hospodaření v lesích je odstupňovaná zonace a specifické požadavky státní ochrany přírody. V první zóně jsou porosty se zastoupením autochtonních dřevin, druhou zónu tvoří převážně listnaté porosty s účastí nepůvodních jehličnatých dřevin, ve třetí zóně převládají lesní porosty s převahou nepůvodních dřevin.

V lesích se nepříznivě projevuje změna druhové skladby, která vedla ke zvýšení počtu nahodilých těžeb. Postupně se začínají uplatňovat jemnější formy hospodaření, které nahrazují zaužívaný holosečný způsob obnovy. Lesní rezervace jsou vesměs příliš malé na to, aby mohly být ponechána samoregulaci. Proto je nutné, aby v nich byly uplatňovány specifické pěstební zásahy, které zabezpečí vhodnou strukturu porostu, v určitých stádiích je nutná podpora přirozeného zmlazení. Výjimkou je prales na Velké Javořině, který je ponechán bez jakýchkoli zásahů. Zvláštním, dosud nerozpracovaným problémem je otázka ochrany společenstev výmladkových pařezin, zejména v polohách dubohabřin.